Odpojeno? Spojeno! Propojeno.
Ateliér, březen, 2005
Křehká, příjemná, dobře osvětlená (což je samozřejmou podmínkou) a dobrou vůlí i nápady naplňovaná galerie s chytrým názvemCentre for Central European Architecture připravila velmi zajímavou výstavu ze série Odpojeno. Spojeno! V této části pozvolna realizovaného projektu jde o společnou výstavu vybraných diplomových prací ze všech hlavních českých architektonických škol a reklamních fotografií z boru Multimédia a design a Reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Kurátorem výtvarné části zajímavé expozice byl Tomáš Pospěch, který zadal studentům volné propojení jejich oboru (zde reklamní fotografie) s mladou architekturou. Výstava má navíc další rozměr – studenti provázejí své architektonické projekty vlastním slovem, kdy na ploše dvou minut svoji práci interpretují a představují.
Diplomové práce studentů architektury nesou v sobě vždy onu, častokrát poslední, závrať z požadované a produkované tvůrčí svobody, nezávislé na ničem jiném, než na míře odvahy a kvality vlastního tvůrčího aktu. Pro znalce i laické návštěvníky je zveřejnění výsledků mnohaletého studia lahůdkou, kterou obzvláště rádi vyhledávají. A zdejší výběr dává oněm labužníkům možnost účastnit se polemické prezentace mírou vrchovatou – v prostoru, kde se netlačí s dalšími zvědavci, nad drobnými, ale dostačujícími modely a půdorysy, popisujícími texty, na uších se sluchátky, v klidu a soustředění- není to pohádka ?
Filharmonie Ondřeje Císlera z AVU Praha slibuje dokonalou akustiku, chytře reaguje na pražskou potřebu kvalitního koncertního prostoru a pomáhá rozbíjet logickou a stále méně funkční dostředivost centra. Svým umístěním na okraj holešovického nábřeží však možná vytváří slepou uličku chybného urbanistického řešení, které autoři výstavy však přijímají jako dobré. První exponát a první téma pro možnou diskuzi. David Nývlt z ČVUT představuje další silný námět – exerciční dům, což je téma, které samo o sobě dokládá názorovou svobodu a šíři tvůrčí originality. Komentář i popis stavby navíc nenechává na pochybách o čistotě záměrů, které se ostatně promítají do kvality projektu, jenž je ceněn pro svoji originální práci se světlem. Petr Nacházel představuje revoluci v pohřbívání – nad starým pankrácko-krčským hřbitovem zvedá neuvěřitelný objekt druhého nadzemního hřbitova, který se vznáší vysoko nad povrchem a nabízí doslova nebe nad zemí. Není sice z modelu zcela jasné, jak vytváří nosné prvky, ale myšlenka doslova uzemní svoji naprostou neočekávaností a originalitou. Dalo by se vykřiknout: to jste ještě neviděli! Domyslíme-li si vznikající vazby, je tu prostor pro zajímavé přehodnocení nejen praxe pohřbívání, ale celého postoje k této finální části života. Lucie Faturíková je třetí autorkou z ČVUT v Praze a nabízí polyfunkční dům na Smíchově, který zejména ve své obytné části představuje opravdu mladé řešení interiérů, využití materiálů i osvětlovacích prostor. Navíc plánovitě poskytuje svoji stavbu coby velký moderní reklamní panel. Vtipné, navíc okamžitě komentované reklamní fotokoláží souběžné části výstavy. Ondřej Busta z Technické univerzity Liberec a s ním i tvůrci výstavy s lehkým despektem hovořili o zadání další práce – přepracování využití území starého athénského letiště Hellenikon. Mám zcela jiný názor- téma je sice těžké, letiště je vlastně dané, jeho tvar svazuje, ano to vše je pravda – ale cožpak takovýto soubor tvrdých skutečností není tou správnou masáží pro intelektuální výkon? Další téma do diskuze – ale pouze nad zadáním, protože výsledek je kultivovaný a kdyby se někdy realizoval (o čemž všichni musí pochybovat), přinesl by oné okrajové části Athén radost a potěšení. Nevím, s jakým výrazem asi sledují původní tvůrci sídliště Velká Ohrada na pražském Jižním městě projektantský počin studenta VŠUP Jakuba Srpa, který do obřích sídlištních bloků vložil rušící a přitom vítaný objekt obřího nákupního centra. Ano, jeho projekt má několik rovin – na jedné straně rozbíjí zajímavou, avšak kdo ví do jaké míry funkční koncepci velkých otevřených bloků, která by zajisté fungovala jinde, kde by se tvůrci poloviny osmdesátých let nemuseli na svá možná zajímavá díla dívat z ptačí perspektivy, aby sami sobě potvrdili kvalitu řešení, které z perspektivy lidské v obalu padlých technologií a investičních omezení a všeobecně známého šlendriánu špatného řemeslného zpracování se propadlo někam do Ulánbátaru (také oněch let). Najednou Srp celou koncepci povznáší zpátky k lidem, sice nakupujícím, ale proč ne? Další diskuzní zastávka. Brněnský absolvující (VUT Brno) Lukáš Svoboda se svojí prací zamýšlí nad vlastní alma mater a přináší svůj pohled na dostavbu a rekonstrukci Vysokého učení technického v Brně. Ten, kdo zná současný tvůrčí potenciál tohoto města (v dobrém slova smyslu svěží a třeskutý) přijme tuto práci jako poctivou, reflektující na potřeby školy, jejíž budoucnost je skvělá.
Závěrem lze přisoudit množství hvězdiček všem zúčastněným – galerii za dobrý nápad a za jeho subtilní a čistou realizaci, kurátorům za dobrý výběr, autorům za podněty, na které se v žádném případě nezapomíná. Čtenářům i divákům se omlouvám za opomenutí fotografické části expozice, nebyl to záměr, ale soustředil jsem se na architektonickou část záměrně.
Přílohy