Margita Titlová-Ylovsky

 

Okouzlen Margitou počátkem let devadesátých - jak jinak...

Bílý králíček - nádherně stupidní heslo pro vstup na dnešní večer. Nejbarevnější večer sezóny. Tak barevný, jak je jen možno. Nic není tak vzdáleno Margitě Titlové Ylovsky, jako tento symbol. Snad proto si jej spoluvybrala, aby pro ty, kdož ji dlouho neviděli nebo vůbec neznají, bylo překvapení o to příjemnější.

Já to mám docela nádherně navázané na časové symboly - rok 1990 byl pro mne
i rokem Margity. Se svým svěžím kouzlem a barevností se stala pro mne jedním
z dynamických  symbolů nové doby a shodou okolností to dokazovala, jak jen mohla.

Hned od výstavních počátků Margita  rozprostírá své vyzařování takřka globálně - od Prahy přes Budapešť, Glasgow, Mnichov, Manchester, Gent, Boston, Barcelonu, San Francisco, Los Angeles, několikrát New York, ale také Třebíč, Krumlov, Olomouc, Karlovy Vary, Klatovy či Veselí nad Moravou. Mé první závažné osobní setkání s prací Margity-Titlové Ylovsky proběhlo v létě 1992 na její velké šokující výstavě Rokoko nyní v tenkrát ještě fungující výstavní síni ÚLUV v Praze na Národní třídě.

Velký sál (ach, kdybychom takový dnes měli) byl naplněn velkými dynamickými, přebarvenými a glosujícími ironickými billboardy, které navíc v těch dobách byly jako takové pro nás technologickou novinkou. Sponzorem výstavy byla firma Johnny Walker a já jsem se opravdu divil všem, i sám sobě, kolik jsme toho byli schopni zkonzumovat - vždyť všichni dostali po láhvi tohoto fantastického moku.
A možná vlivem atmosféry, podpořené whisky, zářila Margita jako filmová hvězda, vzpomínám si jen, že z hodně, hodně barevného filmu. 

Připomeňme si i ty další výstavy - opravdu výrazné a slavné - v Mánesu 1993 Archetypy - ve špičkové společnosti Magdy Jetelové, Ivana Kafky, Vladimíra Merty, Aleše Veselého, Billa Violy a Toshikatsu Ende, kde magnety, čepele nožů a bílý písek jakoby se odpoutávaly od normálních přírodních zákonů. 

V létě 1994 okouzlující Sýpka, kde pracovala se světlem, lomeným křišťálovým hranolem, dopadajícím  na sůl, obklopující  pravidelný podlahový otvor, překlenutý prkennou lávkou. Významově silný moment. 

Její tak trochu šílená hra se slovy se objevila v názvu  Chymická zahrada, kde balancovala s pojmy  chemie a alchymie, to byl rok 1995  v tehdy ještě noblesní  Nové síni. 

New York byl překvapen špičkovou instalací v roce 1996 pod názvem Co andělé zapomněli - poblíž SOHO -, ve vzduchu 30 heliových  balonů, uvnitř sošky, malá voodoo, prostě to, co opravdu andělé zapomněli. Všichni však začali zapomínat, název začaroval i přátele, vozíčky, všechno jsem vozila, přivážela, odvážela, andělé zoufalí, zafoukali, rozfoukali .  

Síň pod schodištěm, 1997 s Barbarou Benish, to byla výstava s nádherným názvem 1-12-3-8-9-13-9-1 - . Kouzelná pohádka o světle, hledání, strachu. Neobyčejná, pracující v drobném opět se světlem, podobně a přece zcela jinak než na Sýpce před třemi lety.

Jiné, pouze mé intimní setkání proběhlo ve dveřích mnou milované a naplňované galerie v Chebu - dívala se do hlavní výstavní prostory a naplno mi oznámila, že na pánských záchodcích ještě nevystavovala a že jí to ani nenapadne. Uběhl nedlouhý čas a její brněnský ateliér grafiky z FaVU v Brně v tomto prostoru zazářil nádhernou výstavou. 

Podzim 1997 v Moravské galerii v  Brně, Pražákův palác, Introspekce s Veronikou Bromovou a Bohuslavou  Olešovou. Tam předvedla téma vlnícího se balonu, pracovala s teplým vzduchem, pískem, kameny - a to vše ve velkém formátu. 

2001, NYC, výstava s Adélou Matasovou, veřejný projekt, skici, fotky. To vše probíhá paralelně s její obrovskou pedagogickou vášní - byl jsem mnohokrát svědkem její okouzlující práce se studenty na brněnské FAVU a upřímně jsem jim záviděl takového mistra... 

Práce MTY jsou jednoznačně formovány vlastním intenzivním prožíváním pudových a instinktivních zdrojů, její překvapivě zajímavé analytické myšlení a nejrůznější formy zkoumání nevyřčeného anebo naopak velmi výrazně pojmenovatelného, ilustruje naprosto svobodnou tvůrkyni, pracující se závratnou dynamikou a záviděníhodnou realizační odvahou. Přestože se sama s chutí až vraždící ponořuje do jiných svérázných druhů poznání a takřka imaginativního vnímání, volí sdělnou komunikaci a vytváří okolo sebe vysoce kladně nabité a naladěné pole- každé setkání s MTY, a to jak osobní, tak zprostředkované jejími díly, je radostné, naplněné  sytým humorem - alespoň pro mne. Navíc překypuje naprosto nebývalou a v Čechách vyjímečnou originálností svých realizací, které mohou překvapit, vyrazit dech, navíc vždy zaujmou nikdy se neopakujícími postupy a použitými materiály. Samotné názvy jejích výstav pomohou podpořit  její obraz - Malovaný dům, Rokoko nyní, Lásky panenek, Co andělé zapomněli, Chymická zahrada. Rád cituji  Margitina slova - dokud jsem mladá, mám sílu a energii, budu vždy preferovat veřejný prostor. Hlavně vyjít do ulic a nenudit, sledovat, jak  budou obrazy reagovat. Margitu již dávno galerie  přestaly vzrušovat. Výstavy tam realizované jí připadají  ohraničené, klidné, připomínají jí nevzrušivé klasické  přednášky. Jakoby v dnešním živém světě šlo o jakýsi konec komunikace. Ona sama chce naplňovat  otevřený prostor hledáním odpovídající formy a obsahu, pro jinak působící myšlenky, pocity, představy, které by mohly lépe komunikovat a vypovídat. Prostor, otevřený veřejnosti, posunuje kontext uměleckého díla k současnosti, do chvíle probíhající právě teď. Komunikaci provádí nejen klasickými metodami, snaží se používat i prvků nových medií. Individuální talent svoji silou a dynamikou volí sám své kreativní možnosti i technologické výstupy. Bere výtvarné umění jako možnost studia společnosti v odrazu individuálního vnímání.  Určitá truchlohra místa  - přitom snad  nejelegantnějšího a architektonicky nejčistšího v Praze, i když souběžně logicky i nejchladnějšího - tou je právě  pražská pasáž Františka Roitha z roku 1938 - v tehdejší budově Živnostenské banky - dává výstavě vyjímečně dobrý prostor  a vytváří  nejelegantnější pražskou galerii. Světlo je tu zcela dynamické - stále se střídá. Celý den  jsou díla osvětlována uměle, během dne pak přibude světlo přírodní,  a to vše podkreslí i světlo z výkladních skříní. Není to jednoduchý experiment, je to prvek života, který nenechá díla na pokoji. I proto zvolila autorka negalerijní instalaci záměrně. Vždyť ostatně pracuje s novými  postupy  a novými  prvky ve  svém díle - například s řadou fluorescenčních barev. Průhledné světy, laserová tapeta, hliník, zrcadlové efekty, láme barvy, divák prochází dílem, elektronická hudba. Lepené připravované celky, namnožené prvky, práce s další vrstvou. U všech obrazů stejný princip - musí si názvy samy vybojovat. Stojky, folie - barvy dovezené z Německa, určené přímo pro tuto umělou hmotu. Stejné formáty. Ostré barvy. Vrstvy na čtyřech plochách dávají specifické vlnění, oslovující dynamiku. Zdroje inspirace: série velmi osobních intimních portrétů přátel. Vosk - vrstvy. Část reality - emoční abstraktní vrstva. Opice, lodě, ptáci, kytky. Ano, dělám i chyby, ale jsem v klidu, nechci se ničeho držet, žádného stylu. K dnešnímu večeru a Margitině životnímu stylu - buď odpočívám, a ráda a intenzivně,  nebo pracuji, a ráda a intenzivně. Oslavme s Margitou dnešní barevný veče!


Přílohy