Oni.Sloni.



Tak nazval Petr Našic (ročník 1954) svoji poslední výstavu. I zde
nás výběr tématu trochu zaskočí, vzpomeneme-li  si na jeho série
záběrů z natáčení Formanova Amadea nebo Kusturicových filmů,
následovaných dokumentárním mapováním několikaletého pobytu
starosty Béma na pražském magistrátu či výtvarně stylizovaným
podáním kouzla architektury newyorských mrakodrapů…
I zde se Našic dostal k tématu opravdu náhodou. Při průjezdu
Ceylonem se na tři dny ocitl ve sloním sirotčinci ve vesnici
Pinnawala (správně Pinnawala Elephant Orphanage). Ten se rozkládá
na ploše pětadvacet akrů kokosové plantáže, v těsné blízkosti
řeky Maha Oya, severozápadně od města Kegalle, asi devadesát
kilometrů od hlavního města Colombo. Pro nás Evropany je to
instituce zcela nečekaná – od roku 1975 soustřeďuje  do jednoho
místa opuštěné raněné slony nalezené v džungli. Postupně tato
instituce začala přijímat i opravdové sloní sirotky, z nějakých
důvodů osamocené a zoufalé. Sloni indičtí, podobně jako další
druhy této mizející populace, mají velmi vyvinutý citový život a
úzké a fungující rodinné vazby. Včasné znovuzačlenění mladinkého
slona do velkých rodinných skupin je potřebné a zde také již
běžné, noví rodiče malé slůně přijmou velmi rychle a prakticky
vždy k němu zaplanou rodičovskou láskou. Sloni jsou také jeden
z mála živočišných druhů, který doprovází své truchlení a smutek
opravdovým pláčem.

Od roku 1982 je sirotčinec součástí Národních zoologických zahrad
a dnes v něm žije asi stovka slonů, z nichž se polovina narodila
již zde. Část nákladů na provoz se hradí ze vstupného, protože
sitrotčinec se stal vyhledávanou turistickou atrakcí, kde hlavním
magnetem je koupání slonů, prováděné dvakrát denně, a krmení
malých slůňat mlékem přímo z lahve s velkým dudlíkem. Většina
slonů je zdravá, někteří jsou však slepí, další pak postižení
následkem nášlapu na minu, kterých je v džungli po válce
s Tamilskými šíity stále ještě bezpočet…

Našicovy dokumentární velkoplošné fotografie zdobí dva malé
výstavní sálky v živé srbské restauraci v Praze na Újezdě. Jsou
nejen zajímavou zprávou o životě svérázné komunity, ale také
velmi příjemným estetickým zážitkem. Kouzlo sloního těla, jeho
vrásčité kůže, tmavo hnědočerné barvy, přirozeného prostředí
autor bezděčně i záměrně  bohatě využívá. Řada fotografií jsou
nádherným fotografickým cvičením na téma divoké přírody,
předkládá nám zcela novou a námi rychle přijímanou estetiku.
Část snímků nám slony představuje také jako zdatné pracovníky,
musí si totiž na svůj pobyt vydělat a od raného mládí jsou svými
staršími druhy nebo rodiči vychováváni k jasným pracovním návykům
a šikovnosti. Na vaší procházce bude určitě pro Vás a případně i
pro Vaše rodiny tato malá, ale velmi kvalitní výstavka jasným
nečekaným překvapením. Našicův záběr se tímto tématem nadále
překvapivě rozšiřuje a i zde uspokojí diváka samozřejmou elegancí
provedení a výběrem tématu.

Josef Vomáčka

Snímky poskytl autor.


Přílohy

Cost-Club.com: Best Cosplay Costumes for Sale