Postní cyklus Patrika Hábla


Postní cyklus Patrika Hábla pro kostel Nejsv. Salvátora
aneb Monumentální obhajoba obrazu (dle kurátora Norberta Schmidta)

Jednou z chvályhodných vlastností Patrika Hábla (*1975 – studia na VŠUP v Praze u prof. Pavla Nešlehy; 1996 roční litografické školení M. Axmann; 1997 Akademii Muchina v St. Petersburku; 1998 AVU experimentální grafika u Vladimíra Kokolii. Vystavoval nejen v českých galeriích, ale i v Lyonu, Istanbulu, New Yorku, Mnichově či Amsterodamu, pedagogem VŠUP v Praze) je jeho vytrvalost, zaujetí, cílevědomost. Bez těchto atributů by se asi nikdy nedostal k realizaci ojedinělého  a svérázného souboru obrazů pro v Praze velmi populární chrám nejsvětějšího Salvátora, spravovaný  pozoruhodným a mediálně kladně přijímaným Tomášem Halíkem.
U nejsv.Salvátora totiž před několika lety obnovili starobylou tradici, umožňující nejen střídání obrazové výzdoby podle potřeby, ale také její zahalování zejména v postním období, kdy věřící mají jiné starosti a radosti, než sledování nádherných boubelatých barokních výjevů ve svém kostele. Zahalování bylo buď doplněno anebo pojato jako možnost dočasného jiného sdělení, jako prostor pro realizaci či představení nečekaných a nových realizací. A tak se zde postupně objevily ty největší hvězdy současného českého výtvarného umění - návštěvníci i ojedinělí turisté (chrám se bohužel, podobně jako většina podobných pražských církevních budov, mimo bohoslužby z bezpečnostních důvodů uzavírá) se měli možnost potěšit díly Adrieny Šimotové, Václava Ciglera, Stanislava Kolíbala, Jindřicha Zeithammla či Václava Sokola až po jihokorejského umělce Choi Jehonghwu.
Pro letošní půst kurátoři vybrali právě Patrika Hábla jako představitele mladší tvůrčí generace. Háblovi se podařilo vstoupit na tradiční místa chrámové malířské výzdoby zcela novým, vlastně svým pojetím agresivním způsobem. Původní své záměry pro prostorové instalace spolu s kurátory opustil a  zahalil původní malířskou výzdobu svými novými abstraktními díly, která lahodí oku, splývají nečekaně s prostředím, vybuzují divákovu fantazii a hladí duši i oko. Háblovi se podařilo ve své vlastní tvorbě najít nový, nečekaný rozměr a směr, který udivuje nejen návštěvníky místa, ale řadu nových obdivovatelů i znalců. Jakoby toto obtížné a přitom samozřejmě povznášející zadání autorovi pomohlo k dynamickému vnitřnímu růstu, nalezení nových harmonií, výrazné změně doposud používaných výrazových prostředků. Zde použil v monotypech na velkoplošném papírovém podkladu jednoduché barevné kombinace  v základu bílé, šedé, černé a zlaté, občas doplněno v detailu rudou či žlutou barvou. Jak říká trefně kurátor Norbert Schmidt:
"Obrazy, monotypy kombinované techniky Patrika Hábla na barokních oltářích zrušily adekvátně k postní době veškerou narativitu a podtrhly tichou vážnost této liturgické doby. Tam, kde dříve barokní architektura rámovala výjev Proměnění Páně, Vidění sv. Ignáce u La Storty, či smrt sv. Františka Xaverského na čínském ostrově San Čoan nyní návštěvníkům nastavují svůj strukturovaný povrch abstraktní díla, která ho vtahují do sebe a zvou ke ztišení a meditaci."
S tím lze jen souhlasit, v souladu s Háblovým pojetím krajin vnitřních a vnějších (viz Cílek) lze potvrdit, že zvolený rukopis a řeč, nevtíravá nebarevnost a vlastnímu výkladu se nabízející abstraktní řešení, skvostně rozšířily původní charakter chrámové výzdoby a nabídly zcela moderní a dynamickou strukturu, která byla barokním interiérem přijata v takřka milostném (a milosrdném) souznění. Tím, že se vlastní interpretaci děl i vzniklé atmosféry  meze nekladou, se svým způsobem vylučuje subjektivní popis. Lze jej samozřejmě vytvořit, ale chvíle vlastních reakcí je natolik křehká, že ji není třeba pokoušet.
    O vlastních pocitech a nejistotách promluvil Hábl v jednom z novinových rozhovorů: "Od začátku jsem si uvědomoval, že intervence do interiéru chrámu je těžký úkol, protože každá proměna v něm bude oproti současnému stavu působit jako proměna k horšímu. Obával jsem se, že ji lidé nemusejí přijmout. Bylo také těžké navázat na linii předchozích intervencí, které byly velmi silné. Proto ta myšlenka zrála několik měsíců, než jsem se rozhodl pro přímý vstup do prostoru barokních maleb. Ale přeměna výpravných maleb v tiché krajiny, které vycházejí z mé dlouholeté malířské koncepce, se mi nakonec až tak nebezpečná nezdála. Naopak, ten nápad zcela koresponduje s posláním tohoto liturgického období – se ztišením, pohroužením do sebe, do vnitřních krajin, které v sobě každý máme, s rozjímáním.
    Zkuste si i Vy, v letošním postním období, nadávkovat určitý druh překvapení a zúčastněte se originálního popelce umělců v provedení, které v pražském prostředí takto ještě nikdy realizováno nebylo. Stojí to za to. A jméno autora si budete muset opravdu pamatovat.

Josef Vomáčka

Fotografie instalace  poskytl autor.

Kurátoři malířské intervence: Norbert Schmidt a Petr Tej
Kostel nejsvětějšího Salvátora, Praha 1, Staré Město,
www.salvator.farnost.cz
ctu-uk.cz

Přílohy